každopádně bude horko
Skupina Tokio Hotel o koncertu v Izraeli, hezkých ženách a generaci, pro kterou historie nehraje žádnou roli.
Konferenční místnost v Ritz Carltonu na Potsdamer Platz v Berlíně. Jeden gauč a pár židlí. A na nízkém stolku sklenice s gumovými medvídky. Bill sedí na gauči vpravo, polštář na břichu, na černo nalakované nehty polštář uchopují. Vpravo vedle něj, na jedné židli sedí jeho dvojče Tom. Lenivě opřený dozadu, rozkročený, dredy mu padají přes hrudník. Vlevo sedí Gustav, s kšiltovkou, celou dobu neřekne ani slovo. Vedle je Georg, dlouhé, rovné vlasy , s 20-ti lety nejstarší ve skupině. K pozdravu se všichni postaví, představí se jmény a podají ruce. Georg objedná pití, přinesou vodu a kávu. Je to jejich pátý rozhovor v tomto dni. Ptají se, kolik je hodin. Krátce po třetí odpoledne. Čas snídaně, říká Tom.
Právě jezdíte hodně kolem světa a teď jste na pár dnů v Německu. Jste rádi, že jste zase tady?
Bill: Známé prostředí, známé obličeje, všechno to známe velmi dobře. V zahraničí byly často překvapující situace. Tady v Německu je to tak trochu uvolněnější, protože jsme tu častěji. Jinak jsme občas jenom dva, tři dny v jedné zemi, máme šíleně napjatý časový plán, proto je to často velmi chaotické. Vždycky je to zvláštní pocit, být zase tady.
6. října budete hrát v Izraeli, v Tel Avivu. Jak se to stalo?
Tom: Vlastně to šlo stejně, jako v každé zemi, ve které jsme dosud byli. Ve Francii, Polsku, Dánsku nebo co vím. Měli jsme všude hodně fanoušků, než jsme do té země přijeli, než jsme tam vůbec vydali naše desky. Všechno jde přes internet. Vlastně jsme se o akci izraelských dozvěděli, až ji udělali. Ve Francii jsme už měli pět měsíců fancluby, než jsme tam vůbec něco zveřejnili. V Izraeli to bylo tak, že fanoušci začali dělat tu akci. Posbírali pět tisíc podpisů, myslím, protože si přáli, abychom někdy do té země přijeli. Až díky tomu jsme zjistili, že náš song "Monsoon" tam běží v rádiích. To jsme vůbec nevěděli!
Vaše desky se objevují v němčině a kromě toho i v angličtině. Jaká verze bude tedy v Izraeli ke slyšení?
Tom: Myslím, že ta anglická.
Bill: Ale kvůli internetu je to vždycky tak smíchané. V zemích, ve kterých jsme vydali naše anglická alba, poslouchají lidé i hodně ty německé. Ve Francii například.
Tom: Ve Finsku nás lidé hodně poslouchají v Němčině. Vydali jsme tak anglické album, aby si mohli vybrat. Pokud se jim nelíbí němčina, měli by mít taky možnost rozumět našim textům.
Bill: Porozumění je u nás velmi důležité. U nás nejde jenom o to, vesele tancovat. Pro nás byla hudba vždycky emoce. Díky tomu, že už tak dlouho píšu, bylo pro mě totálně důležité, aby lidé taky rozuměli, o čem zpíváme.
Jak jste se dozvěděli o téhle podpisové akci izraelských fanoušků?
Bill: Ti lidé nám o tom napsali, na internetu. Pak to šlo k naší nahrávací firmě a k managementu. Tam byl tenhle obrovský plakát s podpisy. Všichni tihle lidé napsali: Přijeďte někdy a zahrajte koncert. Mysleli jsme si: Wow, to není možné.
Tom: Byli jsme trochu překvapeni. Myslím Izraelem, nikdy předtím jsme tam nebyli. Pro nás, jako německou skupinu, hrát tam je už tak něco zvláštního.
Bill: Vůbec jsme nevěděli, že tam někoho zajímáme!
Jste první německá skupina, která je v Izraeli na prvních místech hitparád.
Tom: Pár týdnu poté, co jsme dostali ten obrovský plakát s podpisy, jsme taky byli na titulní straně izraelského rock-časopisu.
To taky před vámi neudělala žádná německá skupina.
Tom: Ano. Byl to fakt skvělý pocit. Teď je to tak: Vůbec nevíme, co nás čeká.
Bill: Mluvili jsme s naším koncertním pořadatelem a taky naším bookerem. Myslí si, že je to skvělé. Řekl, nechte nás to zkusit. Taky vůbec neví, co máme čekat, protože sám ještě v Izraeli nikdy nic nedělal. Pro něj to bylo taky velmi zvláštní. Pak jsme se všichni rozhodli, že to uděláme.
Je to taky určitě poprvé, co izraelský velvyslanec organizuje rockový koncert.
Georg: Přesně. Fanoušky podpisy poslali na izraelské velvyslanectví v Německu. Ti to podali dál.
Tom: Velvyslanec nás srdečně pozval a řekl nám, že jsme každopádně vítáni. Přijali jsme to.
Co vám jde hlavou, když myslíte na Izrael?
Tom: Jsem relativně otevřený. U nás to vesměs není tak, že bychom od nějakých zemí něco očekávali. Izrael, jaké by to bylo tam hrát, to jsme si nikdy předtím neřekli a nepřemýšleli jsme o tom.
Bill: Díky tomu, že jsme už viděli tolik zemí, víme, že se nikdy nesetkáme s klišé. V tolika zemích se lidé vždycky ptají: Ah, jste z Německa, tam se pije tolik piva a jí se tam bílé párečky, ne? Pak si vždycky myslíme, okay, to ale vůbec neděláme. Všechny tyhle klišé jsou vlastně totálně hloupé.
Ale něco vám u Izraele musí přijít na mysl. Nějaký obraz, pocit.
Georg: Každopádně mám před očima obraz horka.
Bill: Každopádně to bude horké. Je to přece taky Open Air, ne?
Tom: Jo, přesně, každopádně to je Open Air. Horko, jo, jinak vlastně nemám žádný obrázek.
Bill: Slyšel jsem, že Tel Aviv má být opravdu hezké město.
Tom: Přesně. Známe pár lidí, co tam už byli. Ti řekli, že je to na každý pád hezké město. A já jsem taky slyšel, že jsou tam velmi hezké...
Georg: ...velmi hezké ženy.
Tom: Tak proto. Velmi se těšíme na koncert.
Georg: Každopádně si najdeme čas, abychom si sami udělali obrázek.
O ženách?
Bill: O Izraeli.
Tom: S letem je to vždycky trochu komplikované, ale každopádně máme čas, abychom si to tam trochu prošli. Na to už se těším.
Kolik času tedy máte?
Tom: Myslím, že máme volnou půlku celého dne před koncertem. Další den letíme do Amsterdamu na další vystoupení.
Bill teď sedí na opěradlu gauče. Když mluví, mává rukama do vzduchu. Musí se k tomu dodat, že Bill má velmi tenké ruce. Na vnitřní straně levého předloktí má vytetovaný nápis "Freiheit 89". Určitě jsou lidé, kteří si teď myslí, že je to narážka na pád Berlínské zdi. Ještě k tomu tahle čtyřka pochází z Magdeburgu. Ale to tetování má připomínat jenom Billovy narozeniny. Víc nic. Tak podobné se to zdá být i s Izraelem. Poprvé hraje německá skupina tak velký koncert v Izraeli. V zemi obětí. Předprodej běží dobře, říká pořadatel. Izraelští mladiství zřejmě nemají žádný problém s tím, uvítat německou skupinu. Hraje minulost v roce 2007 vůbec nějakou roli? Je to tak jednoduché: Mladí němci, mladí izraelci - historií rozděleni a hudbou spojeni?
Teď kromě tepla a slunečna, máte ještě nějaké spojení, když myslíte na Izrael?
Bill: Jinak nemám vůbec žádné představy. Jsme relativně otevření tomu, co se toho týče, jak už se řeklo.
V Izraeli a v Německu bude váš koncert viděn jako trochu neobvyklý. Je to něco jako politická historie. Proč myslíte, že je to tak?
Tom: Zaprvé je to samozřejmě tak, že je to pro německou skupinu netypické hrát vůbec v Izraeli.
Bill: Vůbec se to neví? Jak to tam je s koncerty? Můžou se tam hrát opravdu velké Open Airy? Jsou tam skvělé haly?
Tom: Existuje už pár amerických umělců, kteří tam hráli, ale z Německa jsme každopádně první, kteří dělají tak velký koncert. Ale určitě to poběží normálně. Našli jsme skvělou krajinu pro Open-Air, myslím, že to bude velmi dobré.
Bill: Jsem zvědavý. Jsem fakt zvědavý na fanoušky. Totálně se na to těším. Bude to cool.
Tom: Existovalo tolik věcí, na které jsme museli myslet. Jak teď seženeme zpáteční linku do Tel Avivu? Je to nákladné. Naše zpáteční linka musí další den Amsterdamu. Ale už jsme si stanovili, že to nebude vůbec tak složité. V Tel Avivu si můžeš například obstarat úplně lehce zesilovač. To není vůbec žádný problém.
Bill: Co jsem vůbec nevěděl, je, že lidi tam tak hodně baví hudba. Neměl tušení, jaká hudba se tam asi poslouchá. Tady v Německu taky neseženete hudbu, jaká je tam.
Izrael - Německo, to je zvláštní historie. Hraje to pro vás roli?
Bill: Mmmm. Mmmm
Tom: Nad tím vůbec nepřemýšlíme.
Bill: Neděláme z toho velkou věc. Šíleně se těšíme, je to pro nás šílená pocta, tam jet. Taky se často psalo, že jsme teď velvyslanci. Nikdy bychom se tak neoznačili. Jako velvyslanci němčiny nebo, prostě nevím. Zní to všechno tak divně. Sami se tak nevidíme. Děláme hudbu, lidi to baví a je to prostě skvělý pocit.
Tom: Opravdu nás potěšilo, že taky pozvání přišlo z velvyslanectví.
Ale taky se ukazuje, že to není žádný normální koncert.
Bill: To bychom měli poděkovat především našim fanouškům.
Tom: Pro ty byla jediná možnost, dosáhnou nás přes velvyslanectví.
Bill: Právě si představuji, že nějací němečtí fanoušci chtějí vidět izraelskou skupinu. Taky bych vůbec nevěděl, jak bych to měl udělat.
Georg: Nevěděl bych, zdali by německé velvyslanectví tam ty podpisy poslalo.
Možná je to tak, že pro 18-ti leté je tahle Třetí říše a Holocaust tak daleko, že na ni ani jednou na cestě do Izraele nepomysleli. Možná patříme my k těm posledním, kteří se na tuhle zemi díváme ještě s rozpačitostí. Možná zvládli Bill a Tom a ostatní to, co jsme neuměli. Že se můžete, jako němec prostě těšit na cestu do Izraele. Bez pocitů viny. Nebo jsou prostě ignorantní a naivní?
Omluvte, když se ještě jednou zeptáme. Třetí říše, Holocaust - to pro vás nehraje vůbec žádnou roli?
Bill: Takže samozřejmě je pro to vysvětlení. Ale my jsme z úplně jiné generace. Myslím, že taky naši fanoušci tam budou mladí. Všichni budou tak v našem věku. K hudbě máme emociální propojení. Jenom o to půjde. Koncert nebude vůbec zatížený minulostí.
Tom: Myslím, že tam v hlavě nikdo nemá žádné politické pozadí nebo něco takového. Pro nás je to koncert, velmi vzrušující koncert. V Izraeli jsme totálně vítáni a pro naše fanoušky nehraje minulost žádnou roli.
Jste venku z gymnázia a měli jste nebo máte ještě osobní výuku. Učili jste se ještě v dějepise o nacistické době?
Všichni: Ano, jistě.
Perzekuce židů, Holocaust, Druhá světová válka - jsou to témata, která se vás dotýkají?
Bill: Myslím, že je to téma pro každého. Pro každého mladistvého. Něco se ve škole dovíte, z části i od prarodičů. Samozřejmě jsou tam taky hnací osudy. V dějepise existují věci, při kterých si sednete a nemůžete tomu uvěřit. Co se kdysi stalo, co to bylo za drsnou dobu? To se nedá vůbec pochopit. Když se dnes probudíte, když se tady rozhlédnete. Jakou to máme svobodu. Co všechno můžeme dělat. Je to těžké představit si minulost. Je velmi šokující, když o tom slyšíte ve vyučování nebo tak. Ale myslím, jak většina těch v našem věku žijeme v naší době.
Tom: A taky více zaměření na budoucnost.
Pamatujete si z hodin dějepisu na nějaký osud, který vás zvláště dojal?
Bill: Myslím, že by bylo hloupé to takhle ohraničit.
Georg: Osud z téhle celé doby? Tenhle ukrotný, špatný čas takhle ohraničit, to by nebylo správné.
Tom: Tam došlo k tolika špatným věcem. To se ani všechno přesně neví.
Bill: Prarodiče se občas posadí a vyprávějí. Můj děda má v noze střep. To je tolik věcí.
Tom: Když přijedeme do zahraničí, mají lidé někdy úplně špatnou představu. Občas se ptají: Jaké to teď pro vás je, přijet na východ.
Bill: ...můžete teď jíst banány? Na takové otázky se ptají. Nebo jestli můžete cestovat tam a sem. Občas neví, že to už není vůbec žádné téma.
Tom: Lidé taky říkají, vyprávějte pár anekdot z NDR. Jaké to bylo žít na východě? Hej, Bill a já jsme se narodili v roce 1989, v tom roce padla Berlínská zeď. Pro nás to bylo vždycky jedno Německo.
Už jste hráli velké koncerty v Rusku a Polsku a jste tam taky na vrcholu hitparád. Byli jste v těchto zemích oslovováni ohledně německé historie?
Všichni: Neee, vůbec.
Bill: V Polsku na to vůbec nepřišlo, v Rusku taky ne. Jde jenom o hudbu.
Tom: Vždycky jsme tak mile přijatí, od všech lidí.
Hráli jste v půlce Evropy, před tisíci fanoušky. Jste pár dní v jednom městě. Co vám zůstává viset v paměti? Co na vás zvláště působí?
Bill: Zaujalo mě hodně měst. Moskva je podle mě velmi hezká.
Georg: Nepochopitelně hezká.
Bill: To jsem vůbec neočekával. První je to šokující. Jede se velmi dlouho z letiště do středu města. První je všechno šedé a velmi prosté, chudé poměry a najednou...
Georg:...najednou je vše zlaté.
Bill: Je to jako nějaká hranice. Rozdíl mezi chudobou a bohatstvím je drsný. Je to taky smutné. Ale v centru je Moskva nádherné město.
Tom: Někdy jsme byli tázáni, co bychom v nějaké zemi změnili. To je pro nás velmi složité, to zodpovědět. Přijedeme do nějaké země na jeden, dva dny a vidíme jenom hezké věci. Tisíce fanoušků, obrovské haly, všechno je skvělé.
Bill: A pak jdeme hezky slavit. V Moskvě se dá dobře zajít ven, byli jsme tam v takové restauraci, ze které se dalo dívat na celé město. To jsou už skvělé prožitky. A právě jsme byli v Římě, tam jsme měli volný den. To bylo taky šílenství, všechno to tak vidět. Když nad tím přemýšlím, v některých zemích jsem byl předtím na dovolené a najednou mě tam vítají fanoušci.
Tom: To je šílenství.
V Paříži jste tohle léto hráli na francouzském národním svátku pod Eiffelovkou. Před 500 000 lidmi.
Bill: Musíte si představit, že v ten den jdou v Paříži všichni, všichni, všichni na ulici. To se v celém městě něco děje. Nedalo se vidět na konec masy návštěvníků. Hraješ tam a celé město tě může slyšet. To bylo nepochopitelné.
Tom: Myslíš si, že máš před sebou obrovskou obrazovku, tolik lidé, to nemůže být ani možné.
Georg: Hráli jsme tři songy a bylo to totálně neuvěřitelné.
Teď blouzní. Hlavně Bill a Georg. Moskva, Padříž, muselo to být skvělé. Vypadají, že můžou o koncertech mluvit nekonečně. Zvoní mobil. Gustav, jediný ze skupiny, co dosud nic neřekl, ale jenom poslouchal, trochu zčervená. Omluví se a nereaguje na telefon. Pak znovu mlčí. Jedna z žen, které v průběhu rozhovoru seděly v pozadí a poslouchaly, pjde ke stolu. "Poslední otázka", řekne. Vypadá krutě. Zůstane stát u stolu.
Můžete říct, co pro vás znamená být němci? Má to pro vás vůbec nějaký význam?
Bill: Význam? Každopádně exituje propojení, že tady doma se tak cítíme, tady jsme se stali tak velkými.
Tom: Možná budeme mít někdy byt v zahraničí. Ale neumím si představit odejít z Německa úplně.
Bill: Vždycky je to tak, viděli jste toho tolik hezkého, ale pak přijedete tady, to je tak.
Georg: Takový pocit doma.
Bill: Nesmí si zapomenout, že tady začala kariéra. Tady jsme poprvé stáli v TV show, tady jsme poprvé točili klip. Tady je to všechno primární.
Určitě se vás v zahraničí ptali, co je na vaší zemi typické. Typicky německé. Co jste tedy řekli?
Bill: To jsme nikdy nezodpovídali.
Georg: První dáme pryč všechna klišé. Ne všichni pijí pivo a ne všichni jedí bíle párečky.
Bill: Zrovna v Berlíně žije tolik rozdílných kultur, jak se to má jednou větou popsat. Hodně lidí taky říká, popište vaši skupinu třemi slovy. Se skupinou to jde přesně tak málo jako se zemí. Museli jste to vidět. Museli jste tam být. Musíte to cítit. Pak o tom můžete mluvit.